Zarazil se a podíval se váhavě na Äsu Torellovou.
Dozorce u dveří zívl.
"Tak dál," řekl Kollberg.
"Měli jsme tam se ženou jednopokojový byt a já jsem se doma cítil hrozně uzavřenej a nervózní. A taky mě trápila nespavost."
"No a dál," řekl Kollberg.
Bylo mu horko a nevěděl, co si má o tom všem myslet. Kromě toho měl žízeň a hlavně hlad. Navíc ho vězeňské prostředí deprimovalo a toužil jen po tom, aby už byl zase doma. Birgersson klidně a rozvláčně pokračoval:
"Tak jsem večer chodíval ven, protože doma to bylo k nevydržení.
To bylo asi před dvaceti lety. Chodil jsem po ulicích celé hodiny sem a tam, někdy jsem prochodil třeba celou noc. S nikým jsem nemluvil, jen tak jsem bloumal po ulicích, abych měl trochu klid.
Vždycky když jsem prochodil tak hodinu, trochu jsem se uklidnil.
Něco jsem si počít musel, abych se zbavil toho, co bylo doma, myšlenek na svou ženu a tak..."
Kollberg se podíval na hodinky.
"A co jste tedy dělal?" zeptal se netrpělivě.